Dnešní autobazarní zážitek.
Rozběh story je pomalý jako vždy. Požádal mě kolega z práce, abych se cestou stavěl v jednom autobazaru, protože to mám po cestě k jedné firmě, kam jsem se právě chystal. Cílem mého zájmu měl být vůz VW Sharan ftédéíčku zdovozu a majitel bazaru bude informován, že se na automobil přijde někdo podívat. Nesnáším tyhle mise, ale absolvuji je poměrně často. Různí lidé ve mně neprávem spatřují odborníka na automobilovou patologii.
V rámci objektivity musím dodat, že mě bazaristé v Poličce nemají rádi. Udělal jsem jim mnoho ošklivých věcí. Také mě jednou i urgentně hledali a nebyl to příjemný pocit. Raději nepřemýšlím, co by se stalo, kdyby mě tehdy dostali do ruky, ale předpokládám, že by přitom aspoň jeden obdržel od pana Glocka jízdenku do bazarního nebe, kde andělé v teplákách s řetězy na krku jezdí v mercedesech s koženým paketem. Štěstí bylo, že špatně nastavili parametry hledání. V posilovně jsem skutečně ještě nikdy nebyl.
Hodinu nato jsem vstoupil na půdu bazaru a koho jméno to nevidím napsané na vratech. Pan Prase. Pana Prasete můžete potkat nejčastěji ve tři čtvrtě na osm na magistrátu, kde u strojku na lístky, aby za pomoci úřadu propustil do tuzemského provozu vraky, které dovezl z ciziny. Pan Prase totiž dělá auta pyčo. Dováží je z bájné země za devatero horama a devatero řekama, kde vole s autem ujedou za dva roky šedesát tisíc a pak ho prodaj za poloviční cenu, protože jsou úplný blbci vole. Lidi si myslí, že když chcete fungující auto, tak ho musíte taky fungující koupit, to ale neznáte pana Prasete, ten koupí totální šrot, protáhne ho kouzelným kloboukem a je z něj perfektní kára fmetle nahlínách!
Pan Prase má pohotovostní hmotnost půldruhého metráku, dlouhé mastné vlasy, náušničku fuchu, řetěz kolem krku by mu záviděl i nejvječí ganxta z učiliště a nekoupil bych si od něj ani plechový nočník. (Kolega pana Prasete při legalizačních party na magistrátu je pan Penis. Pan Penis je opak pana Prasete, je malý, má zlodějský kukuč a na hlavě neustále pletenou čepičku, díky které vypadá jako to, na co jsem ho překřtil. Taky bych si od něj nic nekoupil, ale můj názor není v tomto případě rozhodující).
Zakroužil jsem kolem Šarána. Fmetle nahlínách fpoloviční palbě nevypadal věru zle. Dokonce nenesl ani stopy toho, že by ho bazarní mafie votunila vevařením čtvrtky nebo půlky jiného auta, takže jsem usoudil, že bude kradený. Jiná alternativa, jako že by třeba byl v pořádku, mě vůbec ani nanapadla. Prohlédl jsem vůz zvenčí a vydal se do boudy. Seděl tam znuděně nějaký malý tlustý zmrd ve věku asi pětatřiceti let. Zeptal jsem se ho, kde je Prase, že s ním mám domluvenou schůzku. Odpovědí mi byla věta "von tady není", což byl skutečně kruciální statement. Vrátil jsem se k Sharanu a hledal, co je na něm špatně.
Za nějakých sedm minut přijel Prase. Prase jezdí nalepenej v medu. Kovářova kobyla chodí bosa, tahle masařka byla koupená v legálním obchodě, nebyla patchovaná ze třech crashnutých mercedesů ani reimportovaná z Ukrajiny. Prase na sobě měl uválené triko a žluté šortky. Triko mu končilo nad pupkem a šortky začínaly zase hluboko pod pupkem, takže to vypadalo, že na mě co nevidět vyletí ptáček. K tomu nějaké sandály, které byly asi o dvě čísla větší než Prasete chodidla. Cítil jsem se poctěn, že se na obchodní jednání tak hezky voháknul. Představil jsem se mu a požádal o prohlídku vozidla. Prase předtím registroval otlučenou fabii polepenou rozstřelenejma mouchama, kterou jsem přijel a usoudil, že na sociála jako já dobře zabere zkušební jízda, kterou mi obratem nabídl. Nereflektoval jsem na to a požádal, aby mi přeložil od vozu dokumentaci a návrh kupní smlouvy. Prase mínil, že je k tomu serviska a fšechno fpohodě, tak jsem mu řekl, ať neotálí a tu pohodu mi donese. Prase něco zažbrblal a odšoural se v těch jeho láptích do boudy, kde onanoval tiskový mluvčí. Z dálky jsem slyšel, jak ho posílá něco vyhledat.
Na autě jsem pořád nic neviděl, kromě vyměněného čelního skla. Také mě zarazil tachometr. Poněkud jsem nechápal, jakou to má asi logiku, že si někdo v roce 2003 koupí VW Sharan, najede s ním 78k a pak ho v roce 2008 prodá zrovna Praseti. V autě to divně smrdělo něčím, co jsem neznal a taky tam mega smrděl osvěžovač Ambipur. Jinak to vypadalo jako velmi zachovalé auto. Jediné zajímavé zjištění představovaly omačkané hlavičky některých šroubků a lak na vnitřní straně dveří, který vypadal jako metla bez poslední transparentní vrstvy. Na druhé straně vím, že tam někdy nebývají správně nalakovaná i některá nová auta a tak jsem z toho neučinil závěr.
Prase přilezl se serviskou a nějakými lejstry. Jeho konfigurace se od posledně změnila. Byl zpocený, smrděl jak sokolská žíněnka a kolem huby měl rozpatlaný kečup. Myslím, že to byl kečup, snad není kanibal či nekousnul toho jeho asistenta do péra. Poslední servisní prohlídka byla provedena v km 89.xxx v květnu 2006. Amatér, pomyslel jsem si znechuceně. Při pokusu osvětlit mi rozpor přišel Prase s originální teorií: Voni to někdy píšou jako dopředu aby tam pak čovjek nemusel, chápete? No, nechápal jsem to. Chtěl jsem Praseti poradit, když stáčí tachometr, aby se více soustředil, ale pak jsem usoudil, že nejsem ten pravý pro zlepšování jeho firemních procesů.
Prase krknul, což vyznělo jako uzavření této rozporuplné kapitoly a co prý bude s tou zkušební jízdou. Nechal jsem to opět bez komentáře. Opsal jsem si ze servisní knížky adresu provozovny, kde byl vůz pravidelně servisován - pouze druhá prohlídka proběhla u jiného servisu, jinak všechny u toho stejného. Dále jsem sledován Prasete nepokojným zrakem zaznamenal VIN a pár údajů o autě z velkého TP. Rozloučil jsem se s Prasetem a měl se k odchodu.
"Jestli ho nechcete, tak nechte bejt, je tady na něj zájemců dost…", pustil za mnou Prase výhružně.
Můžete být expert na ojeté vozy, aniž byste znal cokoliv z autoopravárenství. Stačí umět telefonovat. Zavolat do opravny, kam auto jezdilo a na Bundespolizei v místě, kde bylo registrováno, tam jsou někdy poněkud zdrženlivější. Kolem poledního jsem zavolal do servisu, odtud je výhodnější začít. Byl to menší autosalón asi 20km od Kölnu. Telefon zvedl přímo majitel. Popsal jsem mu, že vůz je nyní v Čechách a na prodej. Požádal jsem ho, zda by mohl zapátrat po minulosti tohoto vozu, především pak po tom, co s ním bylo od r. 2006 podnes. Majitel si to zapsal a slíbil, že se na to jejich KfZ Meister podívá a abych zavolal zhruba za dvě hodiny.
Kfz Meister volal sám a ani ne za hodinu. Pravil, že to auto zná a dosud si na něj dosud vzpomíná. Automobil začal hořet od nějakého spotřebiče nebo cigarety, už neví, co nezničil oheň, o to se postarali hasiči. Část interiéru byla vypálena, především palubní deska. Ačkoli auto zvenku vypadalo, že mu skoro nic není, bylo rozhodnuto, že auto je totálně zničené, protože by oprava stála více než polovinu jeho aktuální ceny. Jeho zbytková cena zahrnovala téměř nedotčený motor a plechy. Kfz Meister dále prohlásil, že by nedoporučoval něco takového kupovat, protože z jeho hlediska bylo to auto opravitelné jen s ohromným úsilím. Také se nabídl, že by možná našel nějaké fotky nebo kontaktoval tehdejšího majitele, který by se se mnou následně mohl spojit. Nepotřeboval jsem ani jedno, ani druhé. Nechtěl jsem ho zatěžovat Prasete šméčkem a tak jsem mu poděkoval, to co mi řekl, stačilo.
Přeloženo do češtiny, sehnali zmrdi nový vnitřek z jiného například přes střechu převaleného Sharana, nějak se vypořádali s těmi drátky a pak to zkusili prodat. Proto to vevnitř tak mega smrdělo. Přístrojový panel vzali z jiného auta a tím byl také dán stav tachometru.
Vida, zlaté české ručičky. A pak že nejsou.
Volám pana Prasete.
- Dobrý den, pane Prase. Tady je D.F. Byl jsem se u vás podívat na toho Sharana.
- Jo. Berete ho?
- Já mám dojem, pane Prase, že jste mi neřekl tak docela všechno.
- A co sem vám měl jako neříct?
- Takovou maličkost, že se jedná o auto po požáru třeba.
- Kdo vám to napovídal…?
- To je moje věc, pane Prase. Jistě znáte občanský zákoník … prodávající strana je povinna kupující seznámit se stavem předmětu koupě… nic nezamlčet …
- Já vám nic nezamlčel… auto sem vám votevřel, nabíd zkušební jízdu, každý auto má něco za sebou... (vypadalo to, že tuhle pasáž Prase opakuje denně, protože ji odříkával jako básničku) a nakonec, nemáš žádnýho svědka, kterej by potvrdil, že sem ti to neřek (citová krize nás evidentně sblížila, tak jsme potykali).
- Hezký povídání. To si ale šetři k soudu, až na tebe někdo podá žalobu za prodej těch tvejch vraků. Mně to je putna. Měj se, zmrde, a někdy zase.
Prase zafunělo a položilo telefon.
Nalezl jsem partikulární východisko. Generální řešení problému je v nedohlednu. Celkem vzato mi to vadí - nebo ne, vlastně mi to nevadí, já z toho seru atomový hřiby. Sharan stál 270k. OK, mohu říci, je to pár platů, člověk v životě přijde o víc, například to z něj vytahají ekozmrdi přes daně a ceny energií. Jenže představte si, že si tohle auto koupí rodina, která má najednou nějak moc dětí, aby se vešly do felicie. On je třeba učitel, ona sestra v nemocnici, na takové auto budou z podprůměrných platů šetřit čtyři pět let. Pak si ho koupí a jako otroci budou zase vydělávat na jeho opravy, zatímco si pan Prase bude jezdit nalepenej v ještě hustším medu, třeba od AMG. Středověk byl fajn. Demokracie je v tomhle ohledu k hovnu.
Příčina?
Vohnouti chtěj velký káry, fmetle ftédéíčku fplný kalbě, přesně takový, jako měl předloni jejich šéf, a to co nejlevnějc, nejlíp za stravenky anebo na lízačku. To se dá zařídit. Odpad společnosti pan Prase, zlodějskej zmrd pan Penis a jejich přátelé žijí konstantně na výsluní, dokud se nezmění spotřebitelská mentalita, tak tam budou žít. |
Stránka: «« 1 3 4 »»